Paní Libuše: Řekla bych každému, ať se nebojí (Rozhovor)

Paní Libuše pobývá v Centru následné péče téměř tři měsíce. V rozhovoru vypráví o prvních pocitech z nového prostředí, společných aktivitách, knihách i lidech, se kterými zde tráví čas. A také o tom, proč podle ní není potřeba se pobytu v Centru obávat.

Paní Libuše, jak dlouho už jste u nás?

Budou to už tři měsíce. Týden jsem byla v nemocnici a potom jsem nastoupila sem, do Centra následné péče.

S jakými pocity jste přicházela? Měla jste nějaké obavy?

Když jsem nastupovala, nebála jsem se, ale byla jsem zvědavá. Je pravda, že takové změny prostředí nejsou jednoduché. Člověk je najednou na delší dobu sám. Ale nemohu si stěžovat. Na pokoji jsme taková dobrá parta a občas se hodně nasmějeme.

Jak se vám podařilo v novém prostředí zvyknout?

Lidé jsou tady hodní. A já si hodně čtu a procházím se.

Jaké knihy máte nejraději?

Já mám ráda beletrii, takové ty zamilované romány, víte? Občas si přečtu i kriminálku.

Je tady knihovna, do které jsem nějaké knížky věnovala. Bylo jich asi deset. Od Javořické, víte? Romány z první republiky, které jsem podědila po babičce. V mládí jsme je se sestrou hltaly. To víte, zamilované romány.

O čem si povídáte s ostatními pacientkami?

Se ženskými si tady povídáme o všem možném. O životě, o vaření a tak. No a taky jsme probraly manžely, že ano. To musí být. (směje se) Dokonce jsem tady s nimi začala pít kávu, ke které si vždycky koupím pár laskonek nebo špičku ve zdejší kantýně.

Co dalšího během dne ráda děláte?

Ráda se procházím v parku, tady v areálu. Rozhodně se nenudím. Také mě navštěvují moji dva synové se svými rodinami. Jeden syn pracuje jako soustružník, druhý jako učitel na gymnáziu v Chrudimi.

Zapojujete se také do společných aktivit?

Ano, cvičíme paměť a rozum. Zrovna dneska nám sestřička zadala úkol: „Nadiktujte mi kytky začínající na písmeno Č.“ Tak jsme začali jmenovat: „Čemeřice, Čočka, Čekanka a podobně.“

A co tvořivé dílny? Ty vás baví?

Chodila jsem i na dílny, kde jsme ledacos vyráběli. Společně s vámi jsme vlastně sázeli rajčata a papriky, že ano? Taky jsme vyráběli třeba motýly a zítra nás čekají brouci z ponožek a podkolenek.

Chodí nás tam vždycky kolem osmi, takže je to legrace. Vyráběli jsme také sluníčko z vlny nebo berušky z moduritu. Výrobky nám zůstaly, takže si je můžeme vzít domů jako vzpomínku. Ale jako dárek by to asi nebyl dobrý nápad. (směje se)

Jak se vám daří po zdravotní stránce?

Sestřičky mě chválily, že chodím a že je to dobré pro můj zdravotní stav. Jen prý chodím moc rychle a někdy si zapomenu vzít druhou berli. (usmívá se) Operovaný kloub už mě teď tolik nebolí.

Co byste řekla člověku, který má z nástupu do LDN Rybitví strach?

Řekla bych mu, ať se nebojí. Je to tady fajn a jsou tu dobří lidé.

Paní Libuši děkuji za důvěru, otevřenost a milé povídání. O to větší radost jsem měl, když mě po svém návratu domů pozvala na kávu a zákusek. Právě při této návštěvě vznikla také fotografie k rozhovoru – už v jejím domácím prostředí, kde jsme mohli na naše společné chvíle v Centru následné péče zavzpomínat. Za celý personál v Rybitví chci popřát paní Libuši hlavně pevné zdraví, dostatek sil a mnoho příjemných chvil s jejími blízkými.